Mám problém, o kterém vám chci říct. Dělám si konstantně svůj život horší. Sám, tím, jak o něm přemýšlím a jak si sám svůj život plánuju. Dostávám se do pasti sebepřetěžování, výčitek a přetížení. Proč?
Rostu, ale ničím sám sebe
Miluju a hrozně mě baví dělat věci lepší. Možná proto školím lidi ve firmách a pracuju na inovačních a zlepšovacích projektech. Je to věc, která mě neskutečně baví. A proto se snažím zlepšovat i sebe, zvládnout více, posouvat se, maximalizovat svůj život jak v pracovním, tak osobním životě.
Má to ale druhou stranu mince. Ač mě růst a zlepšování světa kolem i sebe samotného baví a žene kupředu, dost často mě to ničí. Můj zlozvyk je to, že toho na sebe kladu hodně. Častokrát si na den nebo týden naplánuju tolik úkolů, že stihnu sotva polovinu a pak mě trápí výčitky nad jejich nesplnění. Slibuju také svému okolí hodně věcí a pak se sdírám do vyčerpání, abych to všechno stihl. Často se hrabu ve svých nedokonalostech, v čem se chci zlepšit a čtení si o úspěšných lidech ve mně vyvolává klasické FOMO.
Předsevzetí? Na nic!
Chápu, že každý fungujeme jinak a možná si trochu u mého vyznání výše klepete na čelo. Pokud jste na tom ale jako já, pak je to článek pro vás. A cíle a předsevzetí nám nepomůžou.
Cíle mají jeden problém: Posilují v nás představu nedokonalosti, nesplnění. Hezky o tom píše Mark Manson ve svém blogovém příspěvku The Subtle art of Not Giving a Fuck (a stejnojmenné knize).
Cíle mají druhý problém: Jakmile jich dosáhneme, chvilku se zaradujeme, ale co uděláme pak? Okamžitě si nastavíme vyšší, těžší. A kolečko představy o nedokonalosti je zpět.
Hezky o tom mluví také Petr Ludwig ve své knize Konec prokrastinace o vnitřní motivaci cestou. Ukazuje rozdíl mezi „Joy“ a „Flow:“
- Joy je radost, kterou získáte, když dosáhnete nějakého cíle, například si něco koupíte, získáte novou práci, dosáhnete cíle v tržbách. Je ale krátkodobá a pochvíli si a ní díky hédonické adaptaci zvyknete a dopamin vyprchá. A chcete více.
- Flow je stav, ve kterém zapojujeme svoje činnosti a dovednosti a představuje pro nás výzvu. Výhoda je, že když se věnujeme těmto činnostem, je příliv dopaminu trvalý.
Opravdové a trvalé štěstí a radost v životě tedy nepřináší splňování cílů, ale trávení co nejvíce času v životě ve stavu flow (který ve své knize jako první popsal psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi). A to ať už v práci nebo po ní.
Petr Ludwig právě z toho důvodu píše, že mnohem lepší než motivace cíli je motivace svou osobní vizí, poznání toho, co vám flow přináší a pak vybírání si takových aktivit, ve kterých dosahujete. Místo cílů doporučuje spíše přemýšlet o o „milnících“, které vám ukazují, jestli jdete správnou cestou nebo ne.
Hodně hezky to na svém článku popisuje i Jason Fried, zakladatel firmy Basecamp, kterého obdivuju, jakým způsobem tuto firmu vede – bez zbytečného stresu, přetěžování, vyrušování, zbytečných meetingů. Sám popisuje to, jak nikdy neměl žádný osobní cíl.
Nenařizujte si věci „shora“
Chcete zhubnout? Dříve vstávat? Začít se učit anglicky? Předsevzetí je stejné, jako kdyby vám někdo něco přikázal a vy to pak plníte. Často z toho nemáte radost a velmi brzo to také skončí. Aby něco fungovalo, je potřeba jít hlouběji.
Takto to jsem pochopil, že to funguje u mě: Když se nějaký nový návyk nebo osobní zlepšení nechytí, není řešení být na sebe ještě přísnější nebo posilovat svou vůli. Klíčem je podívat se, proč se vlastně chci změnit. A a jít hluboko.
Vezmeme to na příkladu učení se cizích jazyků. Někdo se chce naučit je lépe zvládnout proto, aby mělo lepší práci, což mu pomůže vydělat více peněz, což mu pomůže koupit dům, protože si chce se svými dětmi hrát každý víkend na zahradě. Někdo jiný zase se chce naučit jazyk, aby mohl vycestovat a pracovat ve firmě, kde jeho práce změní svět a bude dávat smysl. Někdo chce mít jenom radost sám ze sebe.
Věřím, že je důležité, najít tu nejhlubší příčinu, proč se chceme měnit. Někdy jen říct si nahlas, co je naše nejniternější motivace, nám strašně pomůže.
Nejde to? Zjuste to jinak!
Co když to ale ani tak nejde? Možná jsem jen zvolil špatný návyk. Je to jako se sportem, stejně tak, jako jde někomu od přírody lépe silový sport, někomu míčový a někomu vytrvalostní, je to i s návyky: Někomu se daří naučit se vstávat, dát si režim, zavádět denní rutinu. Pro někoho je lepší dělat věci systémem méně pravidelným. Párkrát se mi povedlo prostě jít na věc jinak, než to dělají všichni a hned se mi zadařilo!
Vždyť už se máme skvěle!
Tohle bylo moje největší uvědomění, když jsem strhaný odpočítával každou minutu do Vánočního volna: Pořád se sebou jednám jako někdo, kdo je totálně nedokonalý a nefunguje. Pak jsem si ale uvědomil jednu věc: Mám kolem sebe skvělou rodinu a kamarády, mám práci o které jsem vždycky snil, jsem zdravý, sportuju, žiju relativně zdravě, žiju v bezpečné zemi, piju nezávadnou vodu, nelítají mi nad hlavou střely.
Žiju šťastný život, a vy pravděpodobně taky.
Pokud má člověk v životě problém: je obézní, patologický hráč, má nefunkční vztahy atd…pak je to jiná situace. Tam je potřeba zabrat a dostat se z průseru. Ale drtivá většina z nás je úplně v pohodě a žije šťastný a spokojený život.
Snažím se tedy otočit svou mysl a říkat si, že už jsem na 100 %. Že mám splněno. Každé zlepšení a posun, který tento rok dosáhnemu, jenom bonus a radost na víc. Není důvod se přetěžovat, slibovat všem všechno, hnát se za úspěchem, růstem za každou cenu. Jsou to možná klišé, ale ve Kristových létech konečně začínám chápat, co znamenají fráze „I cesta může být cíl“ a „Méně znamená více.“ Snad se mi to podaří zrealizovat. A věřím, že i vám také.
