Nový článek na blogu:

Picasso, moje máma, mé dětství a boření hranic a pravidel

Jako malý jsem chodil rád do školy a celkem mě to bavilo. Pak jsem měl ale v druhé třídě problém. Začal jsem z výtvarné výchovy nosit špatné známky. Jak to říct…pozornost k detailu nebyla nikdy moje silná stránka. Kreslil jsem a maloval takovým „čmáracím“ stylem a dokonce jsem …. přetahoval (!!!). To byl absolutní hřích. V kontrastu k vypiplaným dílkům mých pečlivých spolužaček vypadaly mé výtvory dost rozevlátě.

Jednou jsem takhle za pomocí vodovek a tuše stvořil takového obzvláště abstraktního sněhuláka. Dostal jsem čtyřku. Přinesl jsem výkres domů a s pláčem jsem ho ukázal své mamce. Ta mě posadila doma na křeslo a vzala velkou tlustou knihu. Byl to desátý díl ze série Dějiny umění (Možná jste měli také doma v knihovně pod televizí). Začala jí se mnou procházet. Já tak jsem poprvé v životě uviděl díla Picassa, Gaudího, Andyho Varhola nebo Františka Kupky.

V ten den jsem pochopil dvě věci a pamatuji si je dodnes. První věc je, že umění a jeho vnímání je subjektivní. A ta druhá, zásadní, je, že ti nejlepší nemusí hrát podle pravidel. Ti nejlepší pravidla vytváří, posouvají hranice dále.

Nestal se ze mě druhý Steve Jobs, který bořil pravidla a stereotypy mohutně a ve velkém. Nejsem ten typ. Ale vědomí, že si můžu nastavit svá pravidla a nadesignovat si svůj život tak jak já chci, mi pomáhá posouvat se v před a žít život dobře. Tenkrát se psal rok 1992. Moji rodiče věděli, že všechno teď bude jinak, Tak mě učili věci, které v nové době budu potřebovat. A já jim za to děkuji.

Nový článek na blogu:

7 neobvyklých věcí, které si zaznamenávám

Je zajímavé, jak mě život naučil totálně otočit o 180 stupňů ohledně zaznamenání si různých věcí. Na gymplu, ale v zásadě ani na vysoké škole jsem absolutně nebyl schopen si vést poznámky. Zapisoval jsem si jenom proto, že to po mě chtěli nebo že to dělali všichni. Stejně jsem se nakonec učil z učebnic nebo stažených zápisků. Jakmile jsem ale nastoupil do práce, zapisování bylo čím dál tím víc nutné. Paměť už nestačila na explozi a šířku věcí, které musel nebo chtěl v ní udržet. Kromě řízení úkolů jsem si také začal systematicky zaznamenávat a ukládat informace. Dnes bych vám chtěl říct o některých věcech, které možná nezaznamenáváte, a co mi to přineslo.

1. Zápisky z knížek

Člověk má silně zakořeněné pravidlo ze školy, že do knížek se nepíše. Ale když je knížka vaše? Popište ji!

U knížek o businessu nebo osobním rozvoji nebo u životopisů si v knížkách vždy podtrhávám a zaškrtávám myšlenky, které mě zaujaly. Jednou za čas si je pak přepíšu do Evernote. Díky tomu jsem okamžitě schopný dohledat zajímavé myšlenky, které jsem i třeba před několika lety četl. Ještě lepší je na to Kindle, který má integrovanou funkci clippings – přímo si označíte text a ten se vám ukládá do souboru, který pak importuju do Evernote. Navíc je dobré vůbec mít seznam knížek, které člověk přečetl.

zapisky z knihy

2. Přednášky na konferencích a akcích

Kdykoli někam jdu a poslouchám mluvit chytré lidi, píšu si hodně poznámek, které si opět archivuju. Je to fakt super, protože se k nim můžu kdykoli vracet a spoustu z nich využiju pro tento blog.

3. Veškeré ručně psané poznámky

Před pár lety jsem najel na jednoduchý systém. Mám jeden zápisník, do kterého chronologicky píšu veškeré poznámky – z přednášek, meetingů, brainstormingy, svoje poznámky, v zásadě vše, co napíšu rukou. Poté, co sešit dopíšu, očísluju stránky a na první stránku udělám „obsah“ dle tématů a zajímavých stránek a doplním datum od kdy do kdy jsou zápisky v tomto sešitě.  Ten obsah pak naskenuju do Evernote. Sešitu dám pořadové číslo a uložím. Díky tomu jsem schopný během chvilky dohledat jakoukoli ručně psanou poznámku bez nutnosti skenování. Je to praktické. A když to po sobě čtu, tak asi trochu úchylka.

screenclip

4. Pochvaly a Úspěchy

Ano, do Evernote si ukládám všechny pozitivní feedbacky na školení, pochvalné maily atd…nedělám to proto, abych si honil ego, jak jsem skvělý…ale pro to, že někdy zákonitě přicházejí týdny, kdy se tolik nedaří, kdy se zdá, že veškerá práce nikam nevede … asi to znáte. To pak občas stojí za to projít tyto poznámky, aby si člověk připomněl, proč ráno vstává. Navíc reference od klientů se hodí do nabídek.

5. Doporučení věcí a akcí od přátel

Tohle je jedno z nejpraktičtějších řešení. Často mi přátelé doporučují různé věci – restaurace, bary, vína, divadelní představení, filmy, webovky atd … zjistil jsem, že se vyplatí tyhle věci si hned napsat a ukládat, protože jinak to člověk zapomene. A velmi to usnadní pak například výběr divadla.

screenclip

6. Dopis sobě samému po dovolené

Určitě znáte ten pocit, kdy se vrátíte po delší dovolené do práce (zejména po Vánocích), chcete začít pracovat, ale první den strávíte v panice a chaosu, kde vlastně začít a snažíte se vybavit, co jste v jakém stavu zanechali. Zjistil jsem, že je naprosto skvělé před dovolenou napsat velmi podrobný stav věcí, jak je zanecháváte a napsat si podrobný plán, na čem je potřeba začít, až se vrátíte. Díky tomu vydrží energie z dovolené podstatně déle.

7. Nápady na „Možná někdy“

Často mě napadá něco, co bych chtěl někdy udělat, až bude čas. Třeba setřídit fotky, naučit se hrát na ukulele, oslovit nějakého zajímavého potenciálního klienta, přečíst knížku, nebo nějaký šílený podnikatelský nápad. Dřív jsem si tyto věci dával do todo listu, ale pak jsem zjistil, že to člověka svazuje, protože cítí povinnost. Seznam nápadů na „možná někdy“ je skvělý pro business i osobní věci. Pokud se chcete zabavit o víkendu, nebo efektivně strávit prokrastinaci, toto je ten správný seznam (resp. Trello tabulka), kterou otvírám.

screenclip

 

Tyto všechny věci a k tomu i úkoly zaznamenávám během dne do mobilu do Evernote na jednu hromadu do složky „Inbox“ a v souladu s metodou Getting Things done ji jednou za den či dva zatřídím tak, abych ji pak našel. Zjistil jsem, že udržování „externího mozku“ v Evernote a Trellu je nejen praktické a šetří čas, ale dává mi to navíc i klid v duši, že na nic nezapomenu .

Co si zaznamenáváte vy? Máte nějaké tipy, co se vám osvědčilo? Napište do komentářů níže!

 

 

Nový článek na blogu:

Proč by se lidé měli v práci během dne sprchovat

Dnes vám řeknu příběh o přemýšlení. S mým kamarádem Kubou Novotným jsme začínali po škole společně v poradenské společnosti PwC jako konzultanti. Kuba si tehdy s lehkou nadsázkou stěžoval na to, že mu v práci nedovolí přemýšlet. Kdykoli na chvíli dá oči pryč od obrazovky a zamyslí se nad tím, jak vyřešit nějaký složitý problém u klienta, přiběhne někdo ze seniornějších kolegů: „Kubo, ty vypadáš, že nemáš co na práci, nemůžeš mi prosím pomoci upravit tuto prezentaci?“. „Přemýšlení je jedna z činností s nejvyšší přidanou hodnotou, za kterou jsem placen,“ říkal Kuba. „Bohužel, jakmile začnu přemýšlet, ostatní se mi snaží zadat nějakou ‚produktivnější‘ práci“.

Proč jsme kreativní ve sprše?

Ano, takhle to bohužel bývá. Protože běžné kanceláře jsou bohužel uzpůsobené zejména k multitaskingu a „busyworku“, prostoru na přemýšlení není nazbyt. To může být jeden z důvodů, proč nás skvělé věci často napadají ne v kanceláři, ale ve sprše. Je to dokonce vědecky dokázané, jak píše zakladatel Bufferu, Leo Widrich na blogu (celkem dlouhé čtení, shrnutí v angličtině nabízí Lifehacker).

Proč nás tedy skvělé nápady napadají ve sprše?

  • Uvolňuje se dopamin
  • Jsme uvolnění, což nám lépe umožňuje věnovat pozornost vlastním myšlenkám
  • Jsme „odtrženi“ od běžné práce. Tím se dokážeme na problém dívat jinak.

Povinné sprchy v kanclu?

Když občas pracuju z domova a řeším nějaký složitý problém, občas si dám sprchu během dne „jen tak“ a skutečně tak dokáže spousta myšlenek „uzrát“. Ve sprše často vymyslím nejlepší věci, které dokážou posunout business můj, nebo mých klientů. Napadají mě nová školení, nové témata na blog, nové nápady na produkty.

Hromadné zavádění „sprchovacích přestávek“ do korporací by asi bylo složité. Navíc, kdo ví, jestli by tam ve finále zbyl čas na přemýšlení. Proto je nadpis tohoto blogu spíše nadsázka. Vyplatí se ale přemýšlet, kde a kdy člověk přemýšlí a kdy přichází ty nejlepší nápady. A co nejdříve si je zapsat.

Mějte se pěkně a ať se vám dobře sprchuje. Teda pracuje.

P.S. Jestli vás zajímá Excel, vyzvedněte si zde mou eKnihu Tajné triky v MS Excel zdarma

Nový článek na blogu:

Jak mě šílené hovory na naši infolinku naučily pokoře

Asi nejsme v eHotel.cz jediní, kdo na zákaznické podpoře zažíváme hovory od zákazníků v ne zrovna příjemném tónu. Dlouho jsem přemýšlel, proč na nás někteří lidé do telefonu křičí. Dnes bych vám chtěl napsat pár věcí, co jsme z toho naučili v týmu a co jsem si z toho odnesl do osobního života.

O zákazníky, kteří nám volají na zákaznické centrum, se většinou stará náš tým. Já sloužím jako zákaznická podpora 3. stupně. Čili co nevyřeší první dva stupně přede mnou, dostane se zákazník až ke mně. To většinou bývají obsahově nebo osobnostně složité případy. Také občas zvedám telefony sám, abych lépe poznal, co naši zákazníci chtějí. Většina z nich s námi mluví velmi slušně, férově a děkují nám, jak jsme jim pomohli s jejich ubytováním. Občas se ale do telefonu ozve křik.:

  • „Vy jste nás okradli! Co si to dovolujete nám účtovat takovouto částku.“ – Trpělivě vysvětlujeme způsob výpočtu ceny včetně výpočtu DPH. Nakonec se ukáže, že cena je správná, jenom potřeboval zákazník pomoci pochopit výpočet.
  • „Mám zkažený víkend! Kvůli vám! Přijeli jsme do hotelu na Šumavě a tam o nás nic nevěděli! Chci po vás uhradit náklady na cestu.“ Po dlouhém vyšetřování se ukázalo, že zákazník nezaplatil zálohu a poté dostal informaci, že pobyt byl kvůli nezaplacení zrušen, obě informace ale přehlédl.
  • „Proč stál můj pobyt o 150 Kč na noc více než na serveru xxx? A to mi ještě píšete, že garantujete nejnižší cenu, že se nestydíte! Už eHotel.cz v životě nepoužiju.“ Vše jsme zkontrolovali a zjistili jsme, že cena byla o 150 Kč vyšší, protože na ehotel.cz byla cena včetně snídaně v hodnotě 150 Kč.

Statisticky nám vychází zhruba 9 takových případů, kdy se vše vysvětlí, na 1 chybu na straně naší nebo partnerského hotelu, který skrze ehotel.cz nabízí své pokoje.

Pointou dnešního článku není to, že všichni jsou blbí, jenom my jsme dokonalí. To bych si v žádném případě netroufl tvrdit!

Vždy, když takováto situace nastane, klademe si s týmem otázku „Jak je možné, že to zákazník pochopil špatně? Jak můžeme zlepšit náš web, copy, e-maily a strukturu předávaných informací, aby se to příště nestalo?“ Jak toto řešit, by vydalo na 10 samostatných článků. Dnes chci ale zkoumat, jaký vliv má na tyto situace základní sociální psychologie.

Proč lidé věří, že je chceme podvést

Ze školy si pamatuju teorii o chybách v úsudku, které ovlivňují chování všech lidí:

Zkreslení sloužící sobě (self serving bias) je tendence lidí připisovat vlastní pozitivní události interním faktorům („Měl jsem zkoušku za 1, protože jsem dobrý“) a negativní události externím faktorům („Měl jsem zkoušku za 3, protože mě profesorka chtěla potopit.“).

Podobně to funguje i u hodnocení výstupů ostatních Základní atribuční chyba (fundametal-attribution error) je tendence připisovat negativní události jiných lidí automaticky interním faktorům. („Udělal to schválně, aby mi uškodil.“).

Jednoduše řečeno:

  1. Když se něco stane mně, určitě za to může někdo jiný.
  2. Když někdo jiný udělá něco negativního, určitě to udělal schválně.

Takovéto přemýšlení máme bohužel zadrátované v mozku a tak když se stane nějaká negativní událost v obchodním vztahu, automaticky předpokládáme, že za to může druhá strana a že to udělala schválně. Takže chování popisované výše je u lidí přirozené.

Co s tím v eHotelu děláme

  1. Chápeme – nejdůležitější je, aby celý tým chápal tuto tendenci lidského chování.
  2. Zjistíme, co se stalo – reagujeme mile a snažíme se zákazníkovi pomoci tím, že se snažíme dopátrat, co se stalo a jak to vlastně ve skutečnosti je.
  3. Ujistíme, že je vše v pořádku – Pokud je to naše chyba, omluvíme se a okamžitě jednáme. Pokud to není naše chyba, nemá cenu to zákazníkovi vysvětlovat ani ukazovat prstem, kdo za to může. V drtivé většině stačí předložit fakta a zákazník sám porozumí, jaká je situace. Zároveň ho ujistíme, že tak, jak mu to říkáme, je v pořádku.

Co si z toho beru do osobního života

Už kolikrát jsem byl na druhé straně situace. Nasupený jsem nastoupil na nějakého chudáka na zákaznické lince např. operátora a začal mu nadávat, jak něco zkazili. Teď už ale chápu, jak nepříjemná a nediplomatická taktika je na někoho vyrukovat s obviněním. Snažím se být tedy objektivní, mluvit o faktech, ptát se, porozumět příčině situace. Pokud se ukáže, že mám pravdu, většinou to hned vyřeší. Pokud se ukáže, že jsem se mýlil, poděkuji za vysvětlení. Touto taktikou ušetřím nervy člověka na druhé straně a zároveň nebudu za blbce. A to se vyplatí J

 

Nový článek na blogu:

Příběh o youtuberovi a proč jsou životní cíle naprd

Dnes začnu příběhem o jednom inspirativním člověku, který přemýšlí, pracuje a funguje úplně jinak, než my všichni. Jeho příběh mi pomohl změnit přemýšlení o tom, jak chci věci v životě dělat.

Každý den 5 hodin???

Je mu 35 let a je úspěšný filmař, který natočil několik celovečerních filmů a seriál pro HBO. Několik let také dává videa na Youtube, z nichž některé se staly virálními hity. Před rokem a půl se ale rozhodl všechno změnit. Hodil za hlavu kariéru tradičního filmaře a rozhodl se, že každý den natočí a sestříhá desetiminutové video – vlog. Casey Neistat točí příběhy ze svého života, z New Yorku, o své rodině, práci, cestování a filmařině, prokládané neuvěřitelnými záběry New Yorku z dronu. Videa jsou to naprosto precizní: říká, že každý den mu zabere sestříhání a produkce jednoho dílu kolem pěti hodin. Už to dělá přes 500 dní a ani jeden den nevynechal.

Nebudu dnes psát o fenoménu Youtuberů. (I když pokud vám je kolem třiceti jako mě a chcete trochu pochopit tento svět, Caseyho videa jsou dobrý začátek, občas se mu přezdívá „youtuber pro dospělé.“). Nebudu ani moralizovat, že byste měli dát výpovědi a naplno dělat, co milujete. Vím, že takhle jednoduché to není. Rád si ale pokládám otázku, jaký je ten nejlepší způsob, jak strávit čas, který máme k dispozici, zejména z pohledu pracovního života. Hledám na ní odpovědi spíše analyticky. Příběh Caseyho mě fascinuje, protože je o tolik jiný, než všechny ostatní.

Proč to dělá? Jeho cíl je překvapivý

Casey Neistat hodně během svých videí mluví o tom, jak přemýšlí a proč dělá, to co dělá. Jaký je jeho cíl, aby byl šťastný? Mít milion fanoušků? Pět milionů? Deset? Vydělávat jeden, pět, deset milionů dolarů ročně? Koupit si placatější auto? Ani jedno. Říká, že jeho ultimátní cíl, který ho udělá absolutně šťastným z pracovního hlediska, je, když bude moci stříhat každý den 5 hodin videa, na které lidi budou koukat. A to se mu už každý den splní. Dělal by denní vlog i ve chvíli, kdyby měl průměrný příjem z jiné činnosti a na jeho vlog koukalo jen 100 lidí denně? Říká, že zcela jistě ano.

Má to drobný vedlejší produkt…

Každodení tvorba videa u něj měla dva takové „vedlejší produkty“. Zkuste si schválně porovnat jeho nejstarší videa s těmi nejnovějšími. Casey ani na začátku nebyl špatný filmař, ale je krásně vidět, jak se denní praxí jeho vlogy neuvěřitelně zlepšily. A díky tomu, že je produkuje každý den a čím dál lépe, kouká na něj čím dál více lidí. Začínal na desetitisících, dnes jeho video průměrně shlédnou dva miliony lidí denně. A z toho plyne druhý vedlejší produkt: Je to docela slušný zdroj výdělku 🙂

Co říkají ostatní?

Leo Babauta, můj oblíbený autor o produktivitě a minimalismu už léta říká, ať si lidi v osobním životě nedávají cíle, ale spíše se zaměří na to, co dělají každý den a zlepšují to (např. zde: Acheiving without goals). Psycholog Mihaly popisuje jako zdroj štěstí tzv. flow:

Flow (z angl. „proudění“, „tok“) je duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité, okamžik, kdy se její tělo nebo mysl vzepne k hranicím jejích možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to.

Petr Ludwig ve své skvělé knize Konec prokrastinace vysvětluje rozdíl mezi joy a flow, kdy radost z dosaženého cíle „joy“ je pouze dočasná, kdežto radost z „flow“ je trvalá.

Když jsem byl studoval na VŠE, někdy kolem roku 2006 nám na přednášce jeden vysoce postavený manažer Googlu řekl:

„Nedávejte si jako cíl mít Porsche. Dejte si jako cíl dělat každý den skvělou práci, která bude mít hodnotu pro lidi. To Porsche vám k tomu časem dají. A pak stejně zjistíte, že mít Porsche není zas tak skvělé.*“

(*Uznávám, že je to nadsazené a mnoho lidem, kteří stráví život fanatstickou prací, to Porsche k tomu nedají)

Když se koukám na příklady inspirativních lidí a čtu jejich knihy, přijde mi, že zdroj štěstí není úspěch, ale ta práce ve flow samotná. Úspěch je vedlejší produkt, takový příjemný bonus. Zatím je to pro mě celé takové nové a hledám cesty, jak toto zjištění uplatnit. Určitě ale o tom zde v budoucnu napíšu – vždyť psaní blogu je jedno z mých flow 🙂