Jednoho krásného letního dne asi před třemi týdny se nám narodila Anička. A za ty tři týdny už nás toho stihla hodně naučit o životě a i o time managementu. Rád bych se s vámi podělil o to, co jsem si v tomto krátkém, ale intenzivním období vzal.

Mám to štěstí, že jsem si mohl vzít 2 měsíce prázdnin a kromě lehké přípravy na příští “školní rok” se snažím užívat si toho krásného období s dítkem a hlavně co nejvíce pomáhat Evě, dokud nezačne podzimní školící sezóna.

Věřím, že s dítětem se člověk učí nové věci celý život. A po dvaceti dnech se tady nechystám předávat chytré rady o otcovství. Ale život se nám už stihl obrátit vzhůru nohama a nějakým způsobem na to nahlížím. Možná napíšu za pár měsíců něco úplně jiného, a nového. Toto jsou moje lekce Time managementu od Aničky.

Prokrastinace je přeceňovaná

Snažím se s co nejvíce s úkony údržby Evě pomáhat. Kdo to neznáte, novorozeně je potřeba cca 10x denně přebalovat, v několika hodinových intervalech kojit (to teda já nedělám 🙂) a v náhodných intervalech utěšovat po několik minut až hodin pláč.

Fakt je ten, že se nad tím nedá moc prokrastinovat.

Když dítě brečí, je potřeba v jakoukoliv denní nebo noční hodinu vstát a přebalit, nakrmit nebo utěšit. Nemá tlačítko “snooze”.

Dobrá zpráva je, že to prostě jde. Když je to potřeba, člověk vstane a udělá to.

My, “pražská kavárna” často trávíme neúměrně času různým osobním rozvojem a budování návyků. Přečteme si 13 knížek o tom, jak se přemluvit a motivovat vstávat o 15 minut dříve. Abychom byli skvělí a úspěšní jako naše idoly ze Sillicon Valley.

Vím, že k některým těžkým věcem v životě potřebujeme “sílu vůle”. Ta se dá během dne poměrně snadno vyčerpat. Když se snažíme dělat něco nekomfortního, ale podvědomně to nemáme moc vysoko na žebříčku hodnot, vyplýtváme na to obrovské množství síly vůle. Třeba na to ranní vstávání, zdravé jídlo, běhání atd.

Jak to, že s tím dítětem to jednoduše jde?

Protože jsme zadrátováni tak, že naše dítě a péče o něj se stane silnou prioritou a obrovskou potřebou. A pak to jde samo. Uvědomil jsem si tedy, že když budovat nějaký jiný návyk jde těžko, není cesta hledat nové “finty” jak se donutit, ale přemýšlet nad tím, jestli to je opravdu pro mě důležité a proč to dělám.

Láska není výměnný obchod

Ze začátku dospělého života to vypadá, že láska je taková win win situace. Je to krásné pro obě strany, příjemné pocity, sex atd. Pak se prvotní zamilování přemění ve vztah. Ale i do vztahu když něco dáme, tak čekáme “něco za to”. Minimálně vděk. Příklad (omluvte ten genderový stereotyp): Chlap kupuje květiny a dárky, žena o něm doma pečuje.

Teď se ale učím lásku, kde není na druhé straně vděk. Milujeme s Evou svojí dceru, pečujeme o ni, vstáváme k ní, utíráme, myjeme, krmíme, oblíkáme, zakrýváme, přenášíme, tišíme. Chce se vám spát až byste brečeli a to dítě řve a řve až mu fialoví hlavička.

To je láska, která není ničím podmíněna. Máme ji rádi jako člověka, protože prostě existuje. A ještě mnoho let pro ni budeme muset dělat věci bez žádného vděku.

A tenhle koncept je podle mě strašně důležitý i pro vztah. V dnešní době totiž už nejsme zvyklí věci opravovat. Když vztah nefunguje, rozvedeme se. Ale dítě nemůžeme dát do baby boxu, když máme pocit, že si s ním nesedneme. A tak věřím, že vztah k dítěti nám bude inspirací i do vztahu našeho.

Můžeme si vybrat svoji reakci

Určitě jste hodně z vás četli “7 návyků” od Stephena Coveho (pro připomenutí je na youtube pěkné animované několikaminutové shrnutí). První říká “můžeme si vědomě vybrat svojí reakci na vnější podněty”.

To zní krásně, dokud nemáte na klíně nepříčetně křičící dítě (a to prý u takhle malého ještě nevíme co to je dětský křik) a cítíte hrozný vztek a naštvání. Jasně, můžu si vybrat svojí reakci. Vždyť miminka brečí a ona to nedělá schválně. Ale je to těžký. Jsem ale pevně přesvědčen že to zvládnu a pak budu v životě mistr stoicismu a nic už mě nerozhodí 🙂

Dvě věci na závěr

  • Anička nám dělá radost, je krásná hodná a většinu času tiše spinká nebo si pobrukuje a otvírá a zavírá pěstičky. Myslím, že máme štěstí na hodné miminko. Toto jsem chtěl uvést na pravou míru, aby to z článku nevyznělo že pořád jen křičí 🙂. Také mám skvělou manželku, která to dokonale zvládá, je fantastická a a ani trochu jí z toho nejeblo!
  • Také bych chtěl říct, že jsem vděčný svým rodičům, když teď vidím, co všechno pro mě museli udělat.

 

Těšte se na update 🙂

 

 

Praktické články do vaší schránky

Přihlašte se, ať vám na mém blogu nic neuteče:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *