Máme pravěké emoce, středověké instituce a božské technologie. A v tomhle světe musíme žít a neustále se na něco adaptovat. V tomhle článku na příbězích ukazuju, že náš mozek už 100 000 let nedostal softwarový update a co to pro nás znamená. Dobrá zpráva je, že když zvládnete obejít mezery prehistorického mozku v našich hlavách, adaptujete se na cokoli.

Podivejte se na tento článek také jako video:

https://youtu.be/g3S_AHSShL8

Prehistorický panáček a vyšší bytost v naší hlavě

Svět zvířat je dosti stresující. Hezky o tom mluví Tim Urban ve článku na svém blogu Wait but why. V zábavné, komiksové podobně ukazuje, že my lidé i zvířata jsme navrženi pro přežití a předání genů další generaci. Na to máme výborný nástroj: mozek. Přežití zajišťuje jeho primitivní část, kterou sdílíme například s plazi a savci. V mozku běží náš software na přežití. Tim Urban ho vykresluje jako malého, primitivního panáčka v obleku pračlověka, který koriguje naše chování pomocí takového pomyslného ovládacího pultu v naší hlavě:

  • Když nám chybí energie, otočí kolečkem hlad a svíravý pocit v žaludku nás nutí hledat potravu.
  • Když nám spadne něco na hlavu, pustí nám tam náš software na přežití trochu bolesti, abychom si příště dávali pozor.
  • Když vidíme atraktivní stvoření opačného pohlaví, pustí nám tam dávku nadrženosti, abychom měli chuť se množit.

No a my lidi, plazi i ostatní savci prostě jen tak skáčeme tak, jak náš software pro přežití píská.

My jako lidi teda ne tak docela. My máme v hlavě ještě takový upgrade. Je tam totiž ještě jedna bytost, která ovládá nové funkce jako je rozum, empatie nebo představivost. Tohle je naše vyšší mysl.

Věčný boj o moc

Když se trochu bytost ovládající vyšší mysl snaží, může přebít toho primitivního panáčka a převzít kontrolu nad tím, co děláme. Ale ne vždycky se to daří. Vyšší mysl je nadstavba, dodatečně dodělaná funkce do mozku. Stará část mozku vůbec netuší o tom, že nějaké takové nové věci mozek umí, takže si jede to svoje a pouští nám tam své prehistorické emoce. Nová část mozku se snaží držet primitivní mozek na uzdě, ale ne vždy to jde.

Nová část se také dokáže adaptovat na nové prostředí. Na to, že už nejsme v jeskyni, ale sedíme u počítačů, posíláme emaily do světa a lidi do vesmíru. O tom software na přežití nemá tušení. Vyšší mysl je takový manažer, kterého jsme někde v procesu evoluce najali. Je to ale hodně, hodně drahý manažer, který naše tělo stojí dost energie. Takže jsme naprogramováni tak, že vyšší mysl používáme jen v nezbytně nutných případech, abychom ušetři síly. Zbytek času nás ovládá software na přežití, tak trochu na autopilota. Kvůli šetření energie máme taky často pocit, že myšlení bolí. Jsme evolučně vybaveni k tomu, abychom moc nepřemýšleli, jen nezbytně nutnou dobu. A to taky často děláme.

Strach

Tohle je tedy nastavení v naší hlavě. Jedna věc nám dělá obzvlášť velké problémy. A to je strach. Strach nás vždy chránil před smrtí. Nabýval různé podoby. Zejména silný je pak strach z neznámého.

Strach z neznámeho

  • Strach z neznámého nám říkal “Nelez do té jeskyně! Neblbni. Něco tě tam může sežrat..“
  • Stejný strach z neznámého nás instruoval co dělat, když někde v džungli potkáte neznámého člověka zvláštního vzezření. Jsme naprogramování, abychom se jinak vypadajících lidí báli, protože byla velká šance, že nás zabijí. A nejúčinnější obrana byla tyto lidi preventivně zabíjet. 
  • Strach z neznámého vás také chránil třeba před zvířaty. Pokud jste potkali zvíře, které jste už viděli, znamená to, že vás nezabilo a že vás snad nezabije ani tentokrát. Pokud jste ho viděli poprvé, tak byste si tak jistí nebyli.

Strach z odmítnutí

Druhý velmi silný strach je strach z odmítnutí.

  • Člověk nikdy ve své historii nebyl schopen přežít samotný. Přežili jsme jen ve skupině. A tak držet se své skupiny je otázka života a smrti. Pokud jste byli třeba divní, nepříjemní nebo jinak nepohodlní, skupina vás vyšoupla do pralesa nebo do savany, kde jste sami neměli moc šanci na dlouhý život. Proto máme tak obrovskou potřebu zapadnout. Proto máme vrozený strach být jiní, strach říkat nepopulární věci, strach, že nás ostatní odsoudí. Protože dřív to znamenalo smrt. A náš mozek neví, že už je svět jiný než dřív. Strach z odmítnutí nám po generace chránil život.

Nejsme potomci těch, kteří báli. Ne těch, kteří se nebáli

Strach z neznámého a strach z odmítnutí nás paralyzují. Jako jednotlivce i jako lidstvo jako celek. 

  • Bojíme se, když si vedle nás v letadle sedne Arab. 
  • Bojíme se, když ve firmách přijde nový projekt nebo nové digitální nástroje. 
  • Bojíme se, když máme promluvit před skupinou lidí.
  • Bojíme se oslovit úžasnou holku nebo kluka.
  • Bojíme se dát výpověď a začít podnikat. 
  • Bojíme se zavádět nepopulární opatření.
  • Bojíme se jít proti proudu.

Náš mozek si myslí, že toto jsou situace, která nás ohrožují na životě. Že když mluvíte před lidmi, hrozí vám, že když neuspějete, vyhodí vás do pralesa. Mozek si myslí, že když začnete podnikat a neuspějete, umřete. 

Rozpor v hlavě? Žádný problém, něco vymyslíme

Náš mozek nás také sabotuje při řešení kognitivní disonance. To je stav, kdy máme v sobě nějaké dva různé pohledy postoje, které jdou proti sobě. Nebo když děláme něco jiného než čemu věříme. Náš mozek tohle není schopný vydržet a tak hledá nejsnazší cestu ven z toho rozporu, i když je úplně nesmyslná. Tady je pár příkladů.

Vím, že chování lidstva nenávratně zničí naši planetu. Chci si ale zachovat svůj životní styl, pohodlí, spotřebu, auta, létání, steaky. To jde proti sobě. Nabízí se řešení změnit chování a začít žít trochu udržitelněji. Mozek má ale jednoduší řešení. Prostě problém popře. Vždyť přece žádné globální oteplování není. Planeta se ohřívala i v minulosti. Gréta přehání.

Zajímavé je, že mozek tak moc chce vyřešit ten rozpor, že je schopen se spokojit se zjevně slabými nebo nepravdivými tvrzeními. Kuřáci často říkají : “No jo, vždyť každý musíme někdy umřít. A můj děda kouřil 80 cigaret denně a dožil se sta let.” Každý trochu soudný člověk ví, že je to nesmysl a nic to nedokazuje. Ale když to vyřeší kognitivní disonanci, mozek před vlastní nelogickou argumentací zavírá oči.

Další typický příklad je, když se děje něco špatného a ukazuje si to, že by to mohla být moje vina. Co udělá mozek? Najde viníka! To se děje pořád a pořád zejména v populistické politice, ale i v prostředí firem.

 “Když máme na výběr mezi změnou myšlení a nalezením důkazu, že taková změna není potřeba, skoro všichni začnou pracovat na tom důkazu.” 

– John Kenneth Galbraith, Ekonom

Lidé, co nevědí, že nevědí

Velmi zajímavou studii na chování lidského mozku provedli pánové David Dunning a Justin Kruger. Objevili zajímavou chybu v našem úsudku, která se po nich jmenuje Dunning-Kruger efekt. (Dozvědět se o něm můžete třeba v knize Konec prokrastinace. Pokud jste nečetli, doporučuju.) Pánové Dunning a Kruger vzali skupinu lidí a otestovali jejich schopnosti ve třech oblastech – logika, pravopis, a humor. No a pak seřadili podle výsledku tohoto testu. Nahoře byli ti kompetentní, dole ti nekompetentní. Pak účastníky studie poprosili, aby sami sebe zhodnotili na nějaké škále, jak dobře dopadli. Co se ale ukázalo je, že čím lepší výsledky v testu lidé měli, tím více se podceňovali, čili odhadovali že na tom nejsou tak dobře. Co je ale ještě zajímavější je, čím hůře ti lidé dopadli, tím více se nadhodnotili v sebehodnocení:

Dunning-Kruger Efekt

Zdá se tedy, že kompetentní lidé tak nějak předpokládají, že ostatní jsou také kompetentní a vědí, co všechno nevědí. No a taky se zdá, že někteří lidé jsou tak nekompetnetní, že ani nedokážou prohlédnout svojí nekompetenci. A tomu se právě říká Dunning Kruger efekt. Zkrátka lidé, kteří neví, že neví. Myslím, že najdete hodně příkladů jak na sociálních sítích, tak třeba v politice.

Mozek věří tomu, co vidí

Celý přehled vestavěných chyb v našem úsudku pak předkládá nobelista Daniel Kahneman své skvělé knize Myšlení rychlé a pomalé. Velmi ji doporučuju přečíst, nebo poslechnout. Jedna z věcí, která mě zaujala je to, že náš mozek je vybaven do prostředí, kde to, co vidíme, je pravda. Nejsme vybaveni na práci s validitou dat, s pravděpodobností, se statistikou. Proto tak dobře fungují fake news. Naše šedá kůra mozková sice dokáže odhalit, že něco asi není pravda, ale zpráva vytvoří v mozku stejné fyziologické reakce, jako kdyby to pravda byla. Z té knihy mi také utkvěl v paměti bizarní objev psychologů, že lidé mají tendenci více věřit sdělením, která jsou veršovaná.

Takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Náš mozek není ten nejlepší stroj pro úspěch v dnešním světě. Naštěstí šedá kůra mozková dokáže za určitého úsilí některé strachy a jiné emoční reakce překonat, ale stojí to hodně úsilí a ne vždy se to všem podaří. 

Toto pochopení lidského myšlení ve mě budí pokoru. Vím, že můj úsudek není dokonalý, že se pravděpodobně hodně pletu, podléhám emocím. Zároveň to ve mě vyvolává pochopení pro chování hodně lidí. Rozumím, že hodně lidí dělá věcí automaticky, na pravěkého autopilota. Nemyslí to tak, jen nevědí, odkud jejich chování pramení a že mají moc ho korigovat.  Je to těžké.

Máme pravěké emoce, středověké instituce a božské technologie.

Edward Osborne Wilson, Biolog

Jak se tedy adaptovat na cokoli?

Dělat věci v pralese jinak? Jistá smrt. Náš mozek není vybaven na adaptaci, naopak, jeho primitivní část nás aktivně od toho chovat se jinak nebo ostatní. Dřív to totiž v 999 případů z 1000 znamenalo jistou smrt.

Lidé se přesto v minulosti adaptovali. Třeba na nové podnebí, když naši předci přišli z Afriky do Evropy. Tehdy na to měli ale tisíce či miliony let. Umíme se tedy adaptovat, ale ne rychle.

Dnes je třeba se na něco adaptovat každých pár let: Přišel internet, mobily, sociální sítě. Přišla globální pandemie. Musíte se také adaptovat, když zruší vaši pozici, nebo když na ni musíte začít pracovat s novými technologiemi. Nebo když vaši práci začnou dělat roboti.

První krok je uvědomit si, že náš primitivní mozek se adaptovat nechce a všemi silami bojuje proti nám. Má na to spoustu nástrojů, jako je strach z neznámého, strach z odmítnutí, nebo kognitivní disonance. Naštěstí ale máme i neokortex, vyšší bytost v naší hlavě, které s trochou úsilí dokáže ještěří mozek překonat.

Nenechte se tedy zahnat vaší hlavou do kouta, řekněte si, že tohle je jen chyba způsobená starým softwarem. Zatněte zuby a udělejte, co vám velí rozum.

Uvědomte si také, že stejný disfunkční software mají i všichni lidi okolo vás. Někdo dokáže strach a rezistenci překonat lépe, někdo hůře. Já ale věřím, že schopnost překonat svůj prehistorický mozek je klíčem ke schopnosti se adaptovat na cokoli.

Když tedy přijde nová technologie, odolejte pokušení vašeho mozku vyřešit kognitivní disonanci tím, že nad tím mávnete rukou, a řeknete si, že je to slepá ulička, vás se to netýká a že budete dělat věci tak, jak jste zvyklí. Místo toho jděte a naučte se s ní pracovat. Bude to nepříjemné, ale to je každá adaptace.

Pokud toužíte začít podnikat nebo jít na volnou nohu, překonejte strach. Věřte mi, že na jiný způsob práce je většina lidí schopná se adaptovat. A když ne, tak se prostě vrátíte o krok zpět. Dobrá zpráva je, že smrt vám nehrozí.

Adaptuje se lidstvo?

Nebudeme to mít jako lidstvo lehké, vždyť jsme už 100 000 let nedostali softwarový update. Já ale věřím, že pokud budeme jako lidé trochu rozumět, co se to v nás děje a proč to tak je, budeme schopni sami sebe řídit, dělat lepší rozhodnutí o svém životě i o věcech, které se týkají celé této planety.

Líbilo?

Jestli se vám články líbí, rád vám každý čtvrtek pošlu přehled těch nových za předchozí týden:

Autor Jiri Benedikt

Trenér dovedností budoucnosti: Design thinking, Lean, Digi skills. Pomáhám lidem tvořit a růst v digitální době. Chodím po horách, lezu po skalách, ležím v knížkách.

Připojte se k diskuzi

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.