Jako malý jsem chodil rád do školy a celkem mě to bavilo. Pak jsem měl ale v druhé třídě problém. Začal jsem z výtvarné výchovy nosit špatné známky. Jak to říct…pozornost k detailu nebyla nikdy moje silná stránka. Kreslil jsem a maloval takovým „čmáracím“ stylem a dokonce jsem …. přetahoval (!!!). To byl absolutní hřích. V kontrastu k vypiplaným dílkům mých pečlivých spolužaček vypadaly mé výtvory dost rozevlátě.

Jednou jsem takhle za pomocí vodovek a tuše stvořil takového obzvláště abstraktního sněhuláka. Dostal jsem čtyřku. Přinesl jsem výkres domů a s pláčem jsem ho ukázal své mamce. Ta mě posadila doma na křeslo a vzala velkou tlustou knihu. Byl to desátý díl ze série Dějiny umění (Možná jste měli také doma v knihovně pod televizí). Začala jí se mnou procházet. Já tak jsem poprvé v životě uviděl díla Picassa, Gaudího, Andyho Varhola nebo Františka Kupky.

V ten den jsem pochopil dvě věci a pamatuji si je dodnes. První věc je, že umění a jeho vnímání je subjektivní. A ta druhá, zásadní, je, že ti nejlepší nemusí hrát podle pravidel. Ti nejlepší pravidla vytváří, posouvají hranice dále.

Nestal se ze mě druhý Steve Jobs, který bořil pravidla a stereotypy mohutně a ve velkém. Nejsem ten typ. Ale vědomí, že si můžu nastavit svá pravidla a nadesignovat si svůj život tak jak já chci, mi pomáhá posouvat se v před a žít život dobře. Tenkrát se psal rok 1992. Moji rodiče věděli, že všechno teď bude jinak, Tak mě učili věci, které v nové době budu potřebovat. A já jim za to děkuji.

 

Líbilo?

Pokud napíšu nový článek, pošlu o tom zprávu mé skupince věrných vždy ve čvrtek ráno. Připojte se:

Linkedin  Sledujte mě na Linkedinu

Autor Jiri Benedikt

Trenér dovedností budoucnosti: Design thinking, Lean, Digi skills. Pomáhám lidem tvořit a růst v digitální době. Chodím po horách, lezu po skalách, ležím v knížkách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *